Miláček s rýmičkou
Nedávno ke mně přijel na návštěvu. Miluji ho. Je mladý, hezký, úspěšný. Nevídám ho často a tak jsou pro mne naše setkání vzácná. Už na první pohled vypadal špatně, ale když jsem zjistila, že má „jen“ rýmičku, ulevilo se mi. No vlastně se ulevilo jen mně, protože pro muže je tato nemoc, jak jistě víte, vážná. A tím to začalo. Jak už z mých příspěvků víte, „jedu“ už skoro 20 let v psychosomatice. Hned jsem začala zjišťovat, zda náhodou není přepracovaný. Byl. No jasně, rýmička ho zastavuje a dává mu čas na odpočinek, říkala jsem si. Chudáček můj zlatý. Hnedka jsem mu šla uvařit čajíček – můj bylinkový, s láskou trhaný. Bylo toho tolik co si povídat, že jsem zapomněla čaj osladit (sama si čaj nesladím). Byl by medíček? Hlesnul. No jasně. Běžela jsem pro medíček a čaj osladila. A protože jsem pořád povídala a snažila si ho tak moc užít, zapomněla jsem mu do čaje přidat citrón. Byl by citrónek, hlesnul po chvíli. To už sjel pohledem k ní – mladé, hezké, úspěšné. „Jistě broučku“ – uculila se (vážnost nemoci nešlo zlehčit smíchem) a šla pro citrón. Umí to s ním, říkala jsem si v duchu a přemýšlela dál o mém přemýšlení nad psychosomatikou. Celých 20 let jsem jí vnímala tak jednostranně! Až on mi odkryl oči. Běžně je velice životaschopný a rozhodně se nenechává opečovávat. Ale uvědomila jsem si, že rýmička trvá JEN týden. To není dlouhá doba ani pro něj, ani pro nás, které se doslova třeseme na to ho pohýčkat. Porozmazlit. Obě strany si to mohou dovolit a oběma to udělá dobře. Fajn, ale jak je to u dlouhodobých nemocí? Jak tam je to s ne-mocnými (jak říká Dušek) a jejich (mocným) okolím ? Jaké jsou vlastně další roviny psychosomatiky? Proč utíkáme dobrovolně do nemocí? Co Vy na to? Jak to máte Vy?