POROD

Také Vám při terapiích občas tečou slzy, moji milí kolegové?

Mně dnes tekly.

Byla mlaďoučká. Brali se proto, že byla těhotná. Krátce po svatbě, v 5. měsíci těhotenství, diagnostikovali miminku závažnou vadu. Rozhodli o přerušení těhotenství. Už nešlo udělat umělé přerušení a ona musela miminko porodit. Manžel u porodu být nesměl. Přivolali ho až když porodila a dítě jí vzali. Ani jí, ani jemu ho neukázali. Prostě ho odnesli. Konec. Věcný, neosobní přístup. Jako by ten příběh ani nebyl z tohoto století, že?

Nikdo jí dál nepomohl. Všechno musela zvládnout sama. Tu bolest v sobě nosí několik let. Tělo má v křeči. Nohy – kolena přitažená k sobě v somatické mimice hrůzy, které miminko stále drží. Ruce, které ho chtějí alespoň obejmout,  nejdou ani při snaze o relaxaci narovnat – natáhnout. Podbřišek, kam strachy nedýchá, nepřipouští možnost znovu otěhotnět, což roztáčí kola zoufalství dál a dál.

Dlouho jsme si povídaly a pak tělo pomaličku uvolňovaly spolu s emocemi, které ho svíraly. Nemám tenhle  proces ráda, je v něm tolik bolesti a bezmoci. Ale vím, že je uvolňující, očistný a osvobozující.

Moc bych si přála, aby všechny maminky dostaly informaci, že i s takovouto  bolestí jde pracovat a není nutné si jí nést životem jako bolavou jizvu.

Moc bych si přála, aby každá maminka v takové situaci dostala tolik potřebnou podporu, nebo alespoň informaci, kde ji hledat.

S láskou a slzami v očích Jana