KOV: SMUTNÝ REKORD V MÉ PRAXI – nejčtenější příspěvek
Dusila se. Syn jí zavolal záchranku. Pár injekcí, pár návštěv u lékaře a znovu ještě pár injekcí. Už se nedusí, ale dýchání je mělké. Bojí se, že se vše zopakuje.
Je jí přes šedesát a vypráví mi svůj příběh. Snachy se nemají rády. Hlídá tedy i jejich děti odděleně – tak jak si jejich maminky přejí. Snaží se všem vyhovět. Neumí říci ne. Vnoučata miluje. Vyzvedává je ze školy, vozí je na kroužky – jen aby mladým rodinám trochu ulevila a pomohla. Synové mají totiž „MOC důležitou“ práci. Je vyčerpaná, vystrašená.
Hrudní páteř má zablokovanou. Pomocné dechové svaly jsou v křeči. Ruce sedřené.
Při terapiích vnímám mezioborové propojení jako nutnost. Mluvím o řeči těla, o tom co se jí asi snaží její tělo sdělit. Začínáme somatickým koučováním. Pomalu začíná chápat že je přetížená a měla by si vydechnout. Bingo! Ale….
Nad otázkou, kdo je nejdůležitějším člověkem v jejím životě, přemýšlí. Odpovídá že synové. Pak že manžel. Ona mu přeci musí pomáhat…..musí mu krmit holuby, kterých je kolem pěti set. Musí jim nanosit v kýblech každý den čerstvou vodu. Ne, manžel si je nemůže obstarat po práci. Nechce, aby měli odstátou starou vodu a krmení se také musí namíchat čerstvě….
Zírám a nejsem schopna slov. Pomalu jí dochází, že nejdůležitější člověk v jejím životě – ona sama – je až kdesi za syny, manželem a DOKONCE i za těmi pěti sty holuby. V mé praxi se tak stává smutnou rekordmankou.
Dál už jen mlčí. Rozmasírovávám jí ztuhlé mezi lopatkové svaly, šátkem protahuji hrudník, uvolňuji páteř a ukazuji pár cviků na podporu hlubokého dechu.
Při placení mi dává haurovsky nepatřičně velké dýško se slovy: „vemte si to, já nezchudnu.“ Odmítám ho a mám pocit marnosti. I když kdo ví, třeba pochopila aspoň kousíček.